RAW nebo NeRAW podruhé

Dnes se v "knize tváří" (facebook) rozvinula diskuze. Otázka zněla "Pijete čaje nebo ne? A proč? ..."

Kromě toho, že se opět potvrdilo, že nikdo nečte otázky - odpovědi byly ve smyslu toho, co je RAW, co by mělo nebo nemělo být děláno - opět se potvrdilo, že jsou mezi námi xenofóbní jedinci. Bohužel jsou tolik hlasití (či jsou tolik vidět), že strhávájí ostatní k diskuzím. V tomto případě jsem se také nechala vyprovokovat. 

Protože to nebylo poprvé, co se rozvinula taková vášnivá diskuse, dovolím si to trochu komentovat.

Nejsem RAW. Jím RAW. Snažím se jíst RAW. Více než 80 % mé stravy je RAW.  A jsem tím pádem mimo ... mimoň :) . Nepatřím mezi rawťáky. Nepatřím ani mezi ty, co jí "normální", tedy tepelně upravenou stravu.

V mém okolí to ví a známí o tom nemají tušení. A já to tajím. Z prostého původu. Čím dál víc se tu rozmáhá xenofóbie. Lidé nerozumí odlišnostem a nechtějí jim rozumět. Možná se bojí, že neví, kde je pravda. Pozoruji dvě odlišné reakce. První se ortodoxně zastávájí svého názoru - takhle to je a takhle to má být, cokoli jiného je špatné a zlé. Druzí se snaží zesměšnit názor, který nezastávají. V každém případě výsledek je stejný ... pokud mě cokoli zabolí ... normálové řeknou, že to mám ze "žrádla" (takto se bohužel o "nenormální" stravě vyjadřují), rawťáci řeknou, že to je z toho, že jsem cosi porušila a jím "mrtvoly" (dneska zněl název "mrtvá břečka").

A taková diskuze se dnes strhla na facebooku. Už znovu. Proč je nutné někoho odsuzovat za to, že něco dělá jinak nebo že něco nedělá stoprocentně? Je nutné, aby se všechno muselo dělat stoprocentně? Proč nepřipustíme, že někdo má odlišné potřeby, zkušenosti, znalosti, chutě, zvyky?